Domů Zahraniční vztahy Mezinárodní smlouvy v oblasti životního prostředí Úmluva Rady Evropy o krajině

Úmluva Rady Evropy o krajině

Council of Europe Landscape Convention
Logo evropské úmluvy

 

Úmluva Rady Evropy o krajině (dále jen „Úmluva“) je výsledkem společného zájmu zemí v úsilí o udržitelnost rozvoje krajiny, založeném na vyvážených harmonických vztazích mezi sociálními potřebami, hospodářskou činností, ochranou a tvorbou životního prostředí. Předmětem zájmu Úmluvy je celá krajina, jak přírodní, venkovní, městská tak industriální, tj. Úmluva se věnuje jak pozoruhodné krajině, tak i běžné či narušené. Krajina se chápe jako prostor, v němž žijí obyvatelé, jako výraz rozmanitosti společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity.

Cílem Úmluvy je podpořit ochranu, péči a plánování v krajině a organizovat mezinárodní spolupráci v této oblasti. Úmluva ukládá jednotlivým státům začlenit krajinu do svých politik jak plánovacích, tak kulturních, environmentálních, zemědělských, sociálních, hospodářských, politiky vzdělávání, všech, které mají přímý či nepřímý dopad na krajinu na všech úrovních veřejné správy. Dále pak mají jednotlivé strany Úmluvy provádět taková opatření, která přispějí k zajištění výše uvedeného cíle, a to i formou zvyšování povědomí občanské společnosti, soukromých organizací a veřejných orgánů o hodnotě krajiny, její úloze a změnách. Důraz je přitom kladen na zapojení veřejnosti a vzdělávání v této oblasti. Jedním z hlavních úkolů vyplývajících z naplňování Úmluvy je, pro zlepšení úrovně znalosti svých krajin, provést vymezení a hodnocení krajin včetně definování cílových charakteristik. Úmluva se dále věnuje mezinárodní spolupráci, dotýkající se zohledňování krajinného rozměru mezinárodních politik, vzájemné pomoci a výměny informací, jakož i přeshraniční spolupráci na místní a regionální úrovni.

Historie Úmluvy

Úmluva Rady Evropy o krajině (původní název „Evropská úmluva o krajině“) byla připravena z iniciativy orgánů Rady Evropy ve Štrasburku a podepsaná dne 20. října 2000 ve Florencii, vstoupila v mezinárodní platnost, na základě svého článku 13 odst. 2, dne 1. března 2004. 15. června 2016 byl přijat a dne 1. července 2021 vstoupil v platnost Protokol, jehož cílem bylo otevřít Úmluvu mimoevropským zemím a poskytnout ji tak jako globální smlouvu pro otázky týkající se krajiny. Obsahem samotného Protokolu byla jednak změna článků Úmluvy, ve kterých je obsažen odkaz na výhradně evropský rozměr Úmluvy, a dále také změna samotného názvu na Úmluvu Rady Evropy o krajině. Jménem České republiky byla Úmluva podepsaná ve Štrasburku dne 28. listopadu 2002 a po ukončení ratifikačního procesu dne 1. října 2004 vstoupila v platnost. Přístup ČR k Úmluvě je logickým vyústěním naší tradice ve vztahu k hodnotám krajiny a péči o její přírodní a kulturní dědictví. K lednu 2022 Úmluvu ratifikovalo 40 zemí.

Vláda svým usnesením č. 1049/2002 ze dne 30. 10. 2002 uložila Ministerstvu životního prostředí, Ministerstvu zemědělství, Ministerstvu kultury, Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, aby zabezpečili provádění Úmluvy. Na základě bodu IV.3. tohoto usnesení vlády byl v roce 2006 ustanoven meziresortní výbor pro implementaci Úmluvy (dále MKV), jako konzultační orgán bez rozhodovacích pravomocí. Předmětem činnosti výboru jsou příprava dokumentů, konzultace, výměna informací, zkušeností a poznatků, koordinace a plnění úkolů vyplývajících z implementace Úmluvy v ČR a z jednání s Radou Evropy. Kontaktním místem Úmluvy Rady Evropy o krajině pro ČR je Ministerstvo životního prostředí.

Krajina

Krajina je společným prostorem pro život lidí a realizaci širokého spektra jejich zájmů. Využívání krajiny musí přispívat k naplnění potřeby kvalitní existence a rozvoje současné společnosti i budoucích generací, přitom je potřeba usilovat o udržitelné užívání krajiny s plným vědomím jejích kulturně-historických a přírodních hodnot a s tím spojených limitů, stejně jako vědomím možností i limitů ekonomických užitků a zájmů veřejnosti, které jsou s krajinou neodlučně spjaty.

Ukotvení významu krajiny ve společnosti a posilování pozitivního vztahu člověka ke krajině jako základní součásti identity je možné pouze soustavným zvyšováním obecného povědomí o významu krajiny a aktivním a odpovědným zapojením veřejnosti na všech úrovních správy, plánování a péče o krajinu.

Společně utvářený a transparentní systém ochrany, správy a plánování krajiny s uvědoměním si jejích hodnot je předpokladem pro předcházení střetům při prosazování zájmů v krajině. Při vytváření takového systému je přitom nutné primárně usilovat o efektivní využívání stávajících legislativních i nelegislativních nástrojů a jejich funkční provázanost.

Sdílení a výměna informací v oblasti ochrany, využívání, péče a regenerace krajiny tvoří základní pilíř úspěšné spolupráce.

Dokumenty